Krása, lehkost, pomíjivost vlčích máků

Některé příběhy jsou velmi krátké. Přijdou nám velmi krátké. A zůstanou v nás otisknuty navždy.

Jsou tak krásné! A v nás pak zůstane smutek. Lidé to tak někdy mají. Že místo toho, aby si v sobě ponechali krásu, jsou v lítosti nad tím, že už to tak není. A ta někdy zvítězí.

Nepláčeme nad tím, že vlčí máky, které jsou tak krásné a tak jemné, křehké, něžné, odkvetou tak rychle. Za jeden den. Vykvetou další přece. Jsou to máky přece.

A pokud mají možnost dozrát, vykvetou jich z jednoho další rok desítky. A z těch další rok a roky zase desítky, stovky … a na začátku byl jeden jediný květ. A rozdal tolik něhy a krásy každému, kdo si byl schopen všimnout. Zastavit (se), pokochat, užít si tu krásu. Užít si bytí v jeho křehké přítomnosti plně. A bereme to jako samozřejmost. Která vůbec není obyčejná, když si to dovolíme prožít. A ponechat si to v sobě. Stejně jako pomíjivost, která je jí pouze v našich očích, myslích.

A tak je to se vším. I my jsme tu krátce. A i ta krátkost v časovosti se nám někdy zdá nespravedlivá. Protože se na ni díváme svýma očima. Mák takto nepřemýšlí. Motýl takto nepřemýšlí.

Jsou tím vším, čím mohou. Naplno! Víc nemůžou. A míň jim to přirozeně nejde. A je to tolik! Dali ze sebe všechno a nic je to nestálo. Pouze byli naplno tím, čím přišli být. Bez "až zítra…", "až bude…", "až nebude…".Tolik života koncentrovaného do jednoho dne. Tolik krásy, něhy, plnosti, šťavnatosti, křehkosti do jediného dne!

Má to vůbec smysl? ANO. A o tom to je. Vždy.

Dát všechno. Naplno. Není to o krátkosti, délce. Je to o plnosti, s jakou tu jste. To jediné můžete ovlivnit. A je to tak v pořádku. Nejde přimět mák, aby kvetl déle, jinak, víc. To prostě nejde. Z principu toho, že je mák.

Rozpomeňme si

Suverenita je volba a dopřejme ji ostatním(u)

Martina