Zvýšená citlivost nemusí být vždy tím, za co se vydává

Umět navnímat, jak se druhý cítí, je jistě úžasný dar. Může být velmi nápomocen k tomu, abychom mohli druhému pomoci či naopak nereagovali na jeho podmiňování a uměli se k němu správně postavit.

Všechno je možné používat k různým účelům. U některých lidí je tato schopnost součástí toho, v jaké rodině vyrůstali. Naučit se vyciťovat v rámci adaptace, přizpůsobení a režimu přežití. Aby jako děti dostaly alespoň částečně to, co potřebují, pokud to přirozeně z nejrůznějších důvodů nedostávají (emocionálně, fyzicky, hmotně ...). Zároveň je to napasovalo do role, jakou v rodinném energetickém systému hrají, a to skoro vždy až dosud.

Pokud v tomto nastavení zůstanou, mohou dospělosti tuto citlivost, vnímavost stále používat k tomu, aby se adaptovali na aktuální situaci, na druhého. 

Důsledkem je to, že nikdy nejsou sami sebou, protože se stále buď přizpůsobují nebo si cosi vynucují svým chováním. V obou případech platí, že jsou v neustálé kontrole. Skenují okolí, aniž by si toho byli vědomi na vědomé úrovni. Je to velmi vyčerpávající, psychicky náročné a nikdy to nemůže vést k tomu, že projeví svou autentičnost, přirozenost. Ta je pohřbená pod programem, který je úplně proměnil. Snaží se být neustále někým, nějací. Dospělost je v nedohlednu.

Druhou a nedílnou součástí tohoto nastavení je to, že neustále nasávají emoce, pocity, mentální pochody u druhých. To je pak nejen emocionálně intenzivně ovlivňuje. Nasávají si tak vše do svého energetického systému, který je přehlcen. A přirozeně se brání. Tito lidé se považují za velmi citlivé, empatické a přecitlivělé. A okolí to dávají na odiv jakou svou velkou přednost a často se neopomenout politovat (uvnitř nebo vně), jak to mají se svou citlivostí v tomto světě těžké. Nejedná se však o citlivost v pravém slova smyslu. Spíše o její zneužití k uspokojení vlastních potřeb. Program, který se naučili v dětství (či jinak), aby přežili, se později nejeví jako velká výhoda. A to jak pro ně, tak pro okolí. Jen o tom nevědí. Všichni máme tendenci si bránit to, co nám někdy fungovalo, zachránilo nás, něčemu sloužilo. Pak není jednoduché se toho vzdát.

Dospělost je mimo jiné o nalezení vlastních zdravých zdrojů.

Martina Solemar