Zodpovědnost umí i tížit

Zodpovědnost není o tom, že strasti jiných naložím na vlastní bedra.

Někdy umíme mít pocit, že se nemůžeme dívat na to, jak se v tom jiní pleskají. Aktivujeme našeho zachránce v Sobě, protože my přece přesně víme, co druhému pomůže, co dělá špatně, jak z toho ven. A je úplně jedno, zda to děláme z pozice, kdy si tak utíkáme od vlastních neřešených bolístek. Nebo z pozice, kdy už máme aspoň nějaké povědomí o tom, jak svět opravdu funguje, a živíme si tak vlastní ego potřeby. 

Protože: 

1. my už přece víme

2. musíme pomoct, když už víme

Nemusíme. Naopak. Nefunguje to.

Každý máme zodpovědnost za Sebe (případně za své děti do určitého věku, kdy jim svým příkladem (ne)ukazujeme a (ne)učíme je, jak se vztahovat, jak řešit situace, jak se radovat, jak žít, jaké jsou životní hodnoty a mnoho dalšího). Pouze svým příkladem můžeme druhé inspirovat, aby za svůj život ve všech jeho aspektech přijali zodpovědnost. A to je obrovské. Nemůžeme pomoct nikomu proti jeho vůli či za něj odžívat to, skrze co má růst. Je to nezodpovědné. Je to tíživé. Je to sobecké. Bere to druhému sílu, nám energii.

Zodpovědni jsme i za to, jaké energie, myšlenky, slova, úmysly a činy tu kolem Sebe šíříme. 

A to není otázka úpravy vnější formy. Jak uvnitř, tak vně.