Je velmi zavádějící a účelové si myslet, že si tu můžeme konkurovat. Dokonce je to natolik zjevně podporované systémem od nejútlejšího věku. Nedoskočíš, nedoběhneš, nespočítáš, nepřečteš, nepochopíš...
Pozdní léto a blížící se Rovnodennost nabízí otázku, co se po nás chce dál.
Jedny z nejvíce zraňujících otázek posledních několika málo let se točí okolo našeho poslání, proč tu jsem, jaká je má cesta, kým mám být.
Buď do kopce tlačíme kouli všeho nepotřebného s obrovskou námahou. A vůbec si nejsme schopni uvědomit, že to děláme, protože jsme taaaak zvyklí ji mít. Natož abychom ji pustili, vždyť je přece naše. A navíc tolik si toho balastu ceníme.
... dělám to pro vysněné partnerství.
Dostat se do náročné situace (krátkodobé či dlouhodobé), mít fyzický problém či se delší dobu cítit psychicky špatně stále ještě není pro některé lidi impulsem něco u Sebe změnit či dokonce být ochoten u Sebe něco změnit. Není to bráno jako pobídka k lepší verzi Sebe sama.
Přišlo další období, které mnoha lidem zbořilo a boří jejich jistoty.
Opravdová sebe-důvěra nebývá vykoukaná v zrcadle se slovy: "Jsem úžasná!". Ani plácáním po ramenou od jiných.
V každém okamžiku jsou nám k dispozici zralé, šťavnaté plody. Zda si je dovolíme vychutnat, je jen na nás. Necháme je spadnout, slupnout někým jiným? Možná se i podělíme.
Zodpovědnost není o tom, že strasti jiných naložím na vlastní bedra.